Tak a další focení je za mnou, jako vždy to bylo náhlé a nečekané, vlastně to byla náhoda, že jsme se s Eliškou tak rychle domluvily. Ale vždycky to, co je nečekané, přináší také neočekávané výsledky :) Sešly jsme se s Eliškou na konečné 37 a přivítala mě s úsměvem, který prozradil, že mě ráda vidí a já byla ráda, že je to právě Eliška, kdo bude mou další “obětí” :). Vyrazily jsme na cestu a malý Petřík se na mě usmíval z kočárku, stejně jako maminka, která kočárek bravurně řídila. Nojo, Maškovic rodina se nezapře, stále úsměv na tváři. První fotky jsme spáchaly na lesní cestičce, moc se mi líbila tráva, která vytvářela koberec mozaiky jak prosvítalo slunce mezi korunami stromů. Pro další fotky jsme se vypravily až na Kamenný vrch, kde jsem byla svědkem nekompromisního hladu ze strany Petříka. Ještěže mámy jsou na to tak dobře připraveny :D Pak jsme se před Petříkem chvíli plazila, chvíli koukala z vrchu a občas běhala kolem Elišky jako motýl kolem květiny, to když se Petřík rozhodl koukat na něco úplně jiného a úplně někam jinam, než jsem byla já nachystaná ho fotit :) Krásné to bylo, klidně bych si to někdy zopakovala :)
Jinak to byla moje první zkušenost s focením dítěte a moje první zkušenost s právě koupeným objektivem. Ale maminka spolupracovala jako profesionálka (Petřík už o něco méně, protože je menší profesionál:) ), ale bylo to úžasné zblízka pozorovat vztah mámy a malého dítěte, které je naprosto závislé na svých rodičích. Je to asi něco, co si každý musí prožít, aby pochopil, co za emoce se skrývají na fotkách :)
Tak to je Peťas a maminka Eliška.
“Moje nejoblíbenější hračka.”
“Prosím, žádné foto.”
“ S maminkou se hodně smějeme, protože je nám spolu dobře.”
“To jsem já a babička.”
